O Dekadenci

Idea dekadence počala postupně pronikat do českého prostředí již v průběhu 80. let 19. století. Jeho úvodní fáze byla spojena s přehodnocováním romantického vidění světa v závislosti na aktuálním společenském dění. Tato etapa je nejčastěji nazývána neoromantismus a v českém prostředí ji reprezentují například díla Maxe Pirnera, Hanuše Schwaigera, Beneše Knüpfera, Gabriela Maxe nebo Jakuba Schikanedera.

V umění 90. let 19. století nalézáme díla, která je možno přímo spojit s hnutím dekadence, například díla Františka Bílka, Karla Hlaváčka, ale i práce Maxe Švabinského, Alfonse Muchy, Jana Preislera či Františka Kavána. Na jejich tvorbu navazovala dekadentní díla příslušníků tzv. druhé symbolistní generace, tedy autorů, kteří se objevili na domácí umělecké scéně kolem roku 1905 a na dekadenci 90. let tvůrčím způsobem navazovali. Jedná se zejména o umělce, kteří se později sdružili v Uměleckém sdružení Sursum, tedy Františka Koblihu, Jana Zrzavého, Josefa Váchala či Jana Konůpka.

V této souvislosti je na výstavě zahrnuta i tvorba umělců pražské německé komunity, kteří byli dekadencí přímo ovlivněni, například díla Hugo Steinera-Prag, Emila Orlika nebo Ferdinanda Staegera. Současně jsou představena i díla některých rakouských umělců, kteří měli přímé a tvůrčí vazby s českým prostředím, jako například Alfred Kubin. Pozornost autoři také věnovali přesahům dekadence do tvorby představitelů rané avant- gardy, zejména do tvorby expresionistů a kubistů. Tyto vazby jsou pro české prostředí typické, zejména část tvorby Emila Filly a Bohumila Kubišty tvůrčím způsobem spojovala nově poetiku dekadence s novou radikální výtvarnou formou. V předválečné etapě se také výrazněji počala prosazovat umělecká fotografie, především tvorba Františka Drtikola na dekadenci přímo navazovala.

Výstava V barvách chorobných: Idea dekadence a uměn v českých zemích, 1880–1914 byla u nás prvním podobným projektem, protože donedávna byla dekadence prezentována jako specifická kapitola v rámci rozsáhlejších výstavních projektů. Výstavu i v její současné podobě, tvoří vzájemně propojené tématické celky, představující klíčová témata spojená s pojmem dekadence (například sebeanalýza prostřednictvím autoportrétů, zobrazení smrti jako východiska, láska a sexualita apod.) Z toho také plyne, že výstava představuje vedle známých a uznávaných umělců i autory málo vystavované a přehlížené (například Jaroslava Panušku nebo Josefa Mandla). Vystavované exponáty pocházejí nejen z velkých etablovaných galerií (Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy nebo Památník národního písemnictví), tak z menších muzeí a dalších regionálních institucí. Přínosem výstavy je i fakt, že představí vedle známých děl i řadu děl doposud nevystavených.